Rodič patří k dítěti.
I v nemocnici.

V Českých Budějovicích mě nechali dítě donést až na magnetickou rezonanci, sama jsem ho vysvlékla a přikryla poskytnutou dekou. Poté jsem u něj čekala, než mu dali masku a dokud neusnul. Poté jsem si ho vyzvedla v předpokoji před magnetickou rezonancí. Personál ho oblékl a položil spícího do kočárku. Když jsem přišla, tak se miminko probouzelo. Poté nás odvedli na dospávací pokoj.

Na pohotovosti v Motole nás sestra ani nepozdravila a hned sáhla po ruce mého ročního dítěte na odběr, s příkazem, ať se posadím. Když jsem se ohradila, řekla, že má třicet let praxe a ordinace je plná, a beze slova odešla — poslala jinou sestru. Odběr se nepovedl napoprvé, jehla byla dost silná. Když to chtěli zkusit znovu, zastavila jsem to a odešla rovnou na hematologii, kde se k nám personál choval skvěle a lidsky. Nemocnice není vězení, kde musíme poslouchat — měli bychom se tam cítit bezpečně.

Šli jsme se čtyřletým synem na trhání nosních mandlí do FN Hradec Králové. Na pokoji nás čekaly čtyři děti a čtyři dospělí, jen na dvě postele a dvě postýlky — dvě maminky nakonec spaly na křesle. Po operaci jsme syna slyšeli křičet přes celé oddělení; měl klidně ležet, ale pral se, a měla jsem pocit, že sestra situaci úplně nezvládá. Do odchodu domů se ode mě nehnul na krok, i na záchod jsme chodili spolu. Jediná, kdo se k nám choval lidsky, byla studentka na praxi.

Hemato-onkologické oddělení FN Olomouc — když jsme se s dcerou ocitly na tomto oddělení, všichni byli laskaví, empatičtí. Úvody do anestezie vždy s rodičem. Anestezioložka vše vysvětlila, při prvním uspání dokonce popisovala slovy, co zrovna dělá. Když jsem měla strach, obavy, vždy mě uklidnili, vysvětlili, poradili. Při všech odběrech, převazech atd jsem byla s dcerou, nikdo neměl problém nikdy.

Bylo mi 6, když mě brali od mamky na trhání mandlí. Pamatuji si komplet vše, jak mě vzali, přivázali ruce, tělo, hlavu, jak mi dělali zákrok v částečné anestezii. Už ve 30 mám z toho trauma. V životě bych tohle nedovolila na svých dětech.

Byla jsem loni s dcerou dokonce až na operačním sále, kde jí teprve uspávali. Byl to akutní slepák, takže žádná premedikace. Hodinu po příjmu šla hned na sál a já mohla být celou dobu (kromě převlékání) s ní. Sestřičky byly skvělé a vše jí vysvětlovaly. Pořád ji držela za ruku a pravidelně se pohledem ujišťovala, zda je vše v pohodě. Jakmile usnula, šla jsem dle dohody pryč.

Jsem zdravotník a zároveň mám malou autistickou dceru a mám skvělou zkušenost jako matka s otcem u anestezie naší dcery při trhání zubů. Samozřejmě jsme hned vyšli na chodbu a anesteziolog si nás zase zavolal zpět a pomohl odnést na dospávací lůžko.

V sedmi letech na sále sama. Nikdo mi nic nevysvětlil, myslela jsem, že mě jdou zabít (udusit). Jen ty hadičky vidím a svírá se mi žaludek.

Mě pustili při operaci nosních mandlí v úplné anestezii, všichni byli úžasní, vysvětlili mi reakce při uspávání. Když syn usnul, šla jsem na pokoj a po půl hodině ho donesli, spal, a pan primář vysvětlil, jak zákrok probíhal.

Zažila jsem různé přístupy, nejhorší byl ten, kdy dítě bez premedikace odváželi na sál beze mě a stejně jako plakal před, rovnou plakal po — křičel, záchvat skoro bez dechu. Hrozné. Druhé dítě jsem v kočárku odvezla až na sál, ale přímo na sále už mě nechtěli, tak jsem jen za dveřmi poslouchala pláč.

Poprvé mi syna uspávali v náručí. Plakal a bránil se. Opakovala jsem mu, že jsem tady, že jsem s ním a bude všechno v pořádku. Jestli mě vnímal, pochybuji, ale držela jsem ho pevně. Pak přišla anestezie v Praze, kde to neumožňují. A já jako zdravotník tenhle systém nenávidím.

Cca před dvanácti lety jsem byla se synem na trhání mandličky v Jindřichově Hradci. V náručí jsem si ho donesla na sál, položila na lůžko, seděla u něj a držela ho za ručičku. Anestezioložka mu pomalu ukázala masku, že mu ji nasadí jako pilotovi, vše v klidu. Když usnul, šla jsem ho čekat na pokoj, takže když se probudil, byla jsem zase u něj.

Dcera byla v 5 letech na oční operaci a musela pod anestezii. Celou dobu jsem se ptala, jestli mohu být do uspání u ní, a stále mi říkali, že ano. Když na to přišlo, vzali ji na vozík, že jedou ještě na nějaké vyšetření, a najednou jsem se dozvěděla, že operují. Dcera byla už na druhé operaci po dvou letech a to trauma, jak se tam s ní prali, v ní zůstalo.

Bylo mi 5. Do dneška si pamatuju, jak jsem šla na Bulovku na nosní mandle. Sama na sále a volala jsem o pomoc, protože jsem si myslela, že mě jdou zabít. Ležela jsem a volala o pomoc... je mi 36 a pamatuju si to dodnes.

Dodnes si pamatuji nemocnici bez mámy. Byla jsem tam jako dítě neskutečně často. Mít ji tam by mi velmi pomohlo. A nikdy bych svoji dcerku nenechala samotnou. NIKDY! Zanechává to silné vzpomínky a stopy.

Zažili jsme v Thomayerce operaci mandlí ve 3 letech — sestřička si přišla pro dceru se slovy, že jí ukáže sluníčkový pokoj, mluvila tak klidně a líbezně, že bych s ní šla i já úplně kamkoliv. Dcerka odešla s klidem s úplně cizím člověkem hledat sluníčkový pokoj a do té doby na sebe nenechala sáhnout, držela se jen mě. A přesto to šlo.

Strašně ráda čtu skvělé zkušenosti, kdy rodič mohl doprovodit své dítě alespoň před operační sál. Můj syn v jeho 5 letech měl operaci, ptala jsem se lékaře, jestli ho mohu doprovodit k sálu, protože je bojácnější, a svolil. Na chodbě před výtahem mě ale odsunuli, že dál nesmím. Sjeli o patro níž a syna jsem slyšela křičet ještě dobrých pár minut.

Se synem v Pardubicích jsem byla až do předsálí, kde ho vzala za ručičku anesteziložka, syn už byl v polospánku po premedikaci. A hned po probuzení jsem byla zase u něj.

Já jsem ta matka, která nemohla jít s dítětem na uspání do celkové anestezie a dítě mi sestra trhala plačící, řvoucí z rukou, nechtělo se mě pustit. O čem jiném to mohlo vypovídat, kdybych mohla prostě jít s ním...

Přesně tohle jsem říkala celou dobu své práce na operačním sále! Rodič tam má být s dítětem, dokud nezačne působit anestezie, pak hned odejít. Předešlo by se mnoha traumatizujícím situacím.