Trauma z ošetření vzniká často tím, že je dítě v kritických chvílích léčby samo. Edukací rodičů, jasnou komunikací a tlakem na změnu praxe v nemocnicích to chceme změnit. Rodiče sice nemohou své děti vyléčit, mohou jim však dát to nejdůležitější: svou přítomnost, bezpečnou náruč a empatii.
Rodičovský manuál ↓Dítě, ponechané samo ve stresové situaci, má vyšší riziko úzkosti a deprese.
Až 60 % dětí má po traumatické hospitalizaci potíže s pomočováním, nočními děsy či separační úzkostí. U pětiny přetrvávají až půl roku.
I klidné dítě může prožívat silnou úzkost, která navenek není vidět. Zamrznutí je reálný stav a živná půda pro trauma.
Špatnou zkušenost si dítě nese do dalších let. Postupně se pak může stát hůř ošetřitelným.
Vystrašené dítě hůř spolupracuje, což znamená komplikace i pro zdravotníky.
Přítomnost rodiče u nemocného dítěte maximálně podporuji. Pro dítě je zdrojem bezpečí a pro zdravotnický tým často důležitou součástí dobré péče. Musí však probíhat v partnerské spolupráci se zdravotníky a s respektem ke konkrétní situaci, bezpečnosti, soukromí a potřebám ostatních pacientů. Cílem má být vždy hledat způsob, jak přítomnost blízkého člověka umožnit, nikoli důvod, proč ji zakázat.
Dětský nervový systém se ještě neumí uklidnit sám a potřebuje k tomu klidného, známého dospělého, který svou přítomností dítěti vyšle signál: „Jsi v bezpečí, jsem tu s tebou.“ Tomu se říká koregulace a je to nejúčinnější prevence toho, aby se z nutného zákroku stalo trauma. Když rodič zůstane u dítěte při vyšetření, uvádění do narkózy i probouzení, prokazatelně to snižuje dětskou úzkost i stresovou reakci. Rodič je součást léčby.
U porodů je přítomnost partnera už standardem a většinou jsou to skvělí a klidní podporovatelé, kteří té ženě opravdu pomáhají cítit se v bezpečí. Stejně tak je to u dětí. Pokud má dítě uklidňující a podporující doprovod, výrazně to usnadní naši práci.
Naším úkolem je hledat způsoby a cesty, jak rodiče a děti podpořit. Přítomnost rodiče, jak vidíme, je pro všechny zúčastněné většinou nejlepší zklidnění. Nehledejme tedy důvody, proč to nemá tak být.
Přítomnost rodiče u dítěte za hospitalizace, u úvodu do anestezie či u vyšetření by nemělo být tématem k diskuzi, ale samozřejmostí. To, co je pro nás běžná pracovní situace, je pro někoho možná nejhorší životní chvíle. Pocit bezpečí dítěte i rodiče zvýší mimo jiné i důvěru ve zdravotníky a usnadní spolupráci.
Jakýkoliv kontakt se zdravotnickým zařízením je pro pacienta náročný a stresující, zejména potom pro děti. Není naší povinností pouze správně vykonávat vyšetření, ale součástí naší péče je i empatie, komunikace a udržení důstojnosti pacienta. Máme moc ovlivnit, s jakým pocitem bude pacient z péče odcházet. Pojďme být pro naše pacienty také lidmi.
Rodiče měli být na pediatrii odjakživa, ale režim nebo životní styl tomu dlouho nepřál. Přitom je to spolupráce zdravotníků a rodičů. Naopak když rodiče chybí, děti často pláčou samotou, protože personálu není tolik, aby tam někdo stále byl, může být těžké je přimět jíst a pít od cizí osoby, a také chvilku trvá nakoukat zvyky a chování nemocného dítěte. I proto je přítomnost rodiče základ a výrazně usnadňuje léčbu a péči o nemocné děti.
Pro dítě není rodič v nemocnici jen návštěva. Je pro něj zdrojem bezpečí v prostředí, kde se mu dějí věci, kterým nerozumí a které nemůže ovlivnit. Nechat rodiče s dítětem co nejdéle má smysl. Při uspávání, vyšetření nebo jiných nepříjemných chvílích. Právě tenhle kontakt s bezpečím, které rodič reprezentuje, může zásadně ovlivnit nejen jak bude dítě spolupracovat, ale především jak celou zkušenost zvládne.
Důvodů je řada. Důvodem může být to, že role pacient a lékař nejsou rovnocenné. Stává se, že jsou diagnózy sdělovány nevhodným způsobem, vyhýbavě či neúplně, a především je důvodem také to, že pacient nemá dostatek prostoru se v průběhu vyšetření a léčby ptát, a to ani s odstupem času.
Napište si hlavní důvod návštěvy, klidně jednou větou.
Sepište si 3 věci, které chcete říct nebo se na ně zeptat.
Připravte si seznam léků i časovou osu potíží.
Ujasněte si s lékařem, na koho se můžete obrátit v případě pozdějších dotazů nebo komplikací.
Pokud budete mít pocit, že jsou porušována práva vás či vašeho dítěte, můžete si jako důkaz pořídit nahrávku rozhovoru. Chráníte tím svá práva. Takovou nahrávku ale nikdy nezveřejňujte.
„Můžete mi to vysvětlit jinak? Nerozuměla jsem.“
„Co to pro nás znamená prakticky?“
„Jaké máme jiné možnosti léčby nebo postupu?“
„Rozumím správně, že mám dělat toto…?“ (zopakování toho, co vám již zdravotník sdělil)
Asertivita není agresivita. Je to respekt k sobě i k lékaři.
„Ráda bych si vyžádala druhý názor. Jak to mohu udělat?“
„Nevyhovuje mi tohle řešení, je možná alternativa?“
„Četla jsem, že existuje i jiný přístup — co si o tom myslíte?“
V krizi je jasná komunikace důležitější než kdy jindy.
Pokud se bojíte, pojmenujte to nahlas: „Mám strach, že je to vážné.“
Pište si jména lékařů a sester, se kterými mluvíte.
Pokud vám nikdo nic neříká, ptejte se aktivně. I v noci, i na JIP.
Sledovat své dítě v bolesti, strachu nebo bezmoci patří k nejtěžším věcem, jaké rodič může zažít. A patří k nim i selhání. Dokázat ustát těžkou situaci jako opora je proces, který může mít různé fáze. Nejste v tom sami, vidíme vás. 🫀
Zkuste se předem informovat, jak bude výkon probíhat: co se bude dít, jak dlouho to potrvá a co se od vás očekává.
Pokud to jde, vyhraďte si na výkon dostatek času. Čas na přípravu i vaše zotavení po výkonu snižuje míru stresu.
Všímejte si vlastních tělesných signálů přetížení: bušení srdce, závrať, mravenčení. Dobré je znát je dříve, než se ocitnete uprostřed situace.
V případě, že pociťujete úzkost, komunikujte to jasně s okolím: „Potřebuji chvilku na uklidnění / Potřebujeme si vydechnout, dejte nám, prosím, pár minut.“
Hledáte místa, kde je přítomnost rodiče při úvodu do anestezie stále častější praxí? Prohlédněte si mapu, do které postupně zapracováváme ověřená oddělení.
Klikněte na město na mapě a zobrazí se ověřená pracoviště.
Mapa vychází ze zkušeností rodičů a veřejně dostupných informací, není to oficiální průzkum. Přístup se může lišit oddělení od oddělení i lékař od lékaře. Možnost přítomnosti si vždy ověřte přímo na místě.
Jde o osobní zkušenosti jednotlivých rodičů, ne o oficiální hodnocení pracovišť. Přístup se může lišit oddělení od oddělení i mezi jednotlivými zaměstnanci a v čase se mění.
V Českých Budějovicích mě nechali dítě donést až na magnetickou rezonanci, sama jsem ho vysvlékla a přikryla poskytnutou dekou. Poté jsem u něj čekala, než mu dali masku a dokud neusnul. Poté jsem si ho vyzvedla v předpokoji před magnetickou rezonancí. Personál ho oblékl a položil spícího do kočárku. Když jsem přišla, tak se miminko probouzelo. Poté nás odvedli na dospávací pokoj.
Na pohotovosti v Motole nás sestra ani nepozdravila a hned sáhla po ruce mého ročního dítěte na odběr, s příkazem, ať se posadím. Když jsem se ohradila, řekla, že má třicet let praxe a ordinace je plná, a beze slova odešla — poslala jinou sestru. Odběr se nepovedl napoprvé, jehla byla dost silná. Když to chtěli zkusit znovu, zastavila jsem to a odešla rovnou na hematologii, kde se k nám personál choval skvěle a lidsky. Nemocnice není vězení, kde musíme poslouchat — měli bychom se tam cítit bezpečně.
Šli jsme se čtyřletým synem na trhání nosních mandlí do FN Hradec Králové. Na pokoji nás čekaly čtyři děti a čtyři dospělí, jen na dvě postele a dvě postýlky — dvě maminky nakonec spaly na křesle. Po operaci jsme syna slyšeli křičet přes celé oddělení; měl klidně ležet, ale pral se, a měla jsem pocit, že sestra situaci úplně nezvládá. Do odchodu domů se ode mě nehnul na krok, i na záchod jsme chodili spolu. Jediná, kdo se k nám choval lidsky, byla studentka na praxi.
Hemato-onkologické oddělení FN Olomouc — když jsme se s dcerou ocitly na tomto oddělení, všichni byli laskaví, empatičtí. Úvody do anestezie vždy s rodičem. Anestezioložka vše vysvětlila, při prvním uspání dokonce popisovala slovy, co zrovna dělá. Když jsem měla strach, obavy, vždy mě uklidnili, vysvětlili, poradili. Při všech odběrech, převazech atd jsem byla s dcerou, nikdo neměl problém nikdy.
Bylo mi 6, když mě brali od mamky na trhání mandlí. Pamatuji si komplet vše, jak mě vzali, přivázali ruce, tělo, hlavu, jak mi dělali zákrok v částečné anestezii. Už ve 30 mám z toho trauma. V životě bych tohle nedovolila na svých dětech.
Byla jsem loni s dcerou dokonce až na operačním sále, kde jí teprve uspávali. Byl to akutní slepák, takže žádná premedikace. Hodinu po příjmu šla hned na sál a já mohla být celou dobu (kromě převlékání) s ní. Sestřičky byly skvělé a vše jí vysvětlovaly. Pořád ji držela za ruku a pravidelně se pohledem ujišťovala, zda je vše v pohodě. Jakmile usnula, šla jsem dle dohody pryč.
Jsem zdravotník a zároveň mám malou autistickou dceru a mám skvělou zkušenost jako matka s otcem u anestezie naší dcery při trhání zubů. Samozřejmě jsme hned vyšli na chodbu a anesteziolog si nás zase zavolal zpět a pomohl odnést na dospávací lůžko.
V sedmi letech na sále sama. Nikdo mi nic nevysvětlil, myslela jsem, že mě jdou zabít (udusit). Jen ty hadičky vidím a svírá se mi žaludek.
Mě pustili při operaci nosních mandlí v úplné anestezii, všichni byli úžasní, vysvětlili mi reakce při uspávání. Když syn usnul, šla jsem na pokoj a po půl hodině ho donesli, spal, a pan primář vysvětlil, jak zákrok probíhal.
Zažila jsem různé přístupy, nejhorší byl ten, kdy dítě bez premedikace odváželi na sál beze mě a stejně jako plakal před, rovnou plakal po — křičel, záchvat skoro bez dechu. Hrozné. Druhé dítě jsem v kočárku odvezla až na sál, ale přímo na sále už mě nechtěli, tak jsem jen za dveřmi poslouchala pláč.
Poprvé mi syna uspávali v náručí. Plakal a bránil se. Opakovala jsem mu, že jsem tady, že jsem s ním a bude všechno v pořádku. Jestli mě vnímal, pochybuji, ale držela jsem ho pevně. Pak přišla anestezie v Praze, kde to neumožňují. A já jako zdravotník tenhle systém nenávidím.
Cca před dvanácti lety jsem byla se synem na trhání mandličky v Jindřichově Hradci. V náručí jsem si ho donesla na sál, položila na lůžko, seděla u něj a držela ho za ručičku. Anestezioložka mu pomalu ukázala masku, že mu ji nasadí jako pilotovi, vše v klidu. Když usnul, šla jsem ho čekat na pokoj, takže když se probudil, byla jsem zase u něj.
Dcera byla v 5 letech na oční operaci a musela pod anestezii. Celou dobu jsem se ptala, jestli mohu být do uspání u ní, a stále mi říkali, že ano. Když na to přišlo, vzali ji na vozík, že jedou ještě na nějaké vyšetření, a najednou jsem se dozvěděla, že operují. Dcera byla už na druhé operaci po dvou letech a to trauma, jak se tam s ní prali, v ní zůstalo.
Bylo mi 5. Do dneška si pamatuju, jak jsem šla na Bulovku na nosní mandle. Sama na sále a volala jsem o pomoc, protože jsem si myslela, že mě jdou zabít. Ležela jsem a volala o pomoc... je mi 36 a pamatuju si to dodnes.
Dodnes si pamatuji nemocnici bez mámy. Byla jsem tam jako dítě neskutečně často. Mít ji tam by mi velmi pomohlo. A nikdy bych svoji dcerku nenechala samotnou. NIKDY! Zanechává to silné vzpomínky a stopy.
Zažili jsme v Thomayerce operaci mandlí ve 3 letech — sestřička si přišla pro dceru se slovy, že jí ukáže sluníčkový pokoj, mluvila tak klidně a líbezně, že bych s ní šla i já úplně kamkoliv. Dcerka odešla s klidem s úplně cizím člověkem hledat sluníčkový pokoj a do té doby na sebe nenechala sáhnout, držela se jen mě. A přesto to šlo.
Strašně ráda čtu skvělé zkušenosti, kdy rodič mohl doprovodit své dítě alespoň před operační sál. Můj syn v jeho 5 letech měl operaci, ptala jsem se lékaře, jestli ho mohu doprovodit k sálu, protože je bojácnější, a svolil. Na chodbě před výtahem mě ale odsunuli, že dál nesmím. Sjeli o patro níž a syna jsem slyšela křičet ještě dobrých pár minut.
Se synem v Pardubicích jsem byla až do předsálí, kde ho vzala za ručičku anesteziložka, syn už byl v polospánku po premedikaci. A hned po probuzení jsem byla zase u něj.
Já jsem ta matka, která nemohla jít s dítětem na uspání do celkové anestezie a dítě mi sestra trhala plačící, řvoucí z rukou, nechtělo se mě pustit. O čem jiném to mohlo vypovídat, kdybych mohla prostě jít s ním...
Přesně tohle jsem říkala celou dobu své práce na operačním sále! Rodič tam má být s dítětem, dokud nezačne působit anestezie, pak hned odejít. Předešlo by se mnoha traumatizujícím situacím.
Dobrou i špatnou. Pomáháte nám tím doplnit mapu i najít argumenty pro další rodiče.
Nezletilý pacient má právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, případně jím určené osoby, po celou dobu poskytování zdravotních služeb.
Odloučit dítě od rodiče proti jejich vůli smí jen soud. Zdravotnické zařízení k tomu samo o sobě pravomoc nemá.
Pokud to vybavení zařízení umožňuje a nenaruší to péči, má být zákonnému zástupci nabídnuta nejen zákonem stanovená přítomnost, ale i společný pobyt s dítětem — tzn. lůžko.
Přítomnost přímo narušuje poskytování péče: např. rodič je agresivní, má akutní infekci nebo fyzicky brání personálu v neodkladném lékařském zákroku.
Rodič odmítá respektovat legitimní hygienická a organizační pravidla: např. odmítá ochranný oděv, dezinfekci či nutná bezpečnostní opatření daná vnitřním řádem.
Vnitřní řád nemocnice nesmí právo na přítomnost svévolně plošně zakázat. Jakékoli omezení musí být vždy individuálně a věcně odůvodněné, jinak jde o nezákonné odepření práva. Dojde-li k takové situaci, nechte vše zapsat do zdravotnické dokumentace a pořiďte si nahrávku, kterou přiložíte k budoucí stížnosti. Nahrávku nikdy nezveřejňujte na internetu.
Stáhnete si soubory, doplňte jméno dítěte a datum, a rovnou odešlete nebo vytiskněte.
Dejte personálu nemocnice vědět předem, že o přítomnost u dítěte stojíte a chcete ji realizovat.
Stáhnout .docx ↓Pochvala je neprávem opomíjená, může přitom řadu zdravotníků motivovat k dalšímu rozvíjení empatického prostředí.
Stáhnout .docx ↓Došlo k pochybením nebo nebyla dodržena všechna práva dítěte? Stížnost je oficiální způsob, jak dát nemocnici vědět, že k tomu došlo. Využijte ji.
Stáhnout .docx ↓Rozhovor s anesteziologičkou VFN Alenou Bauerovou o tom, proč se musí systém uspávání dětí před operací změnit.
Číst dále →Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu a k tomu, proč se přítomnost a pobyt rodiče u dítěte v diskuzi pořád zaměňují.
Číst dále →Portrét o tom, jak nemoc dokáže změnit více než jen chod rodiny a jeden život.
Číst dále →Přehledový článek o právu na 24/7 přítomnost, rozdílu mezi přítomností a pobytem a o tom, kde už to funguje.
Číst dále →Veřejná zpověď o cestě českým zdravotnictvím s vážně nemocnou dcerou.
Poslechnout →Rozhovor pro Český rozhlas o nejistotě, kterou přináší vzácná diagnóza.
Poslechnout →Talkshow o cestě k vzácné diagnóze, o vykazování otce od lůžka dítěte i o tom, jak se hájit asertivně.
Číst dále →Jmenuji se Valerie Mirić Tkadlčíková a jsem fotografka, novinářka a aktivistka za práva dětských pacientů ve zdravotnictví. Můj život se radikálně proměnil po narození dcery, které byl diagnostikován vzácný a agresivní syndrom MEN 2B způsobující opakovaný růst nádorů.
Na základě intenzivních zkušeností s opakovanými hospitalizacemi dcery jsem začala otevřeně mluvit o systémových nedostatcích v komunikaci, chybějící empatii a přetrvávajících bariérách mezi personálem a rodinou.